Cena za mimořádný přínos putuje za Zdeňkem Svěrákem

Zdeněk Svěrák

Zvláštní cenu Asociace vydavatelů audioknih za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova letos získává muž, který texty audioknih nejen čte, ale zároveň si je i píše. Tím mužem je principál Divadla Járy da Cimrmana, herec, scenárista, spisovatel a jak on říká „čtec“ – Zdeněk Svěrák.

Kdo vám předčítal z knížek, když jste byl malý?
Když jsem byl malý, tak mi četla maminka. Většinou to byli Karafiátovi Broučci. A já jsem je neměl moc rád, protože maminku to dojímalo a přenášela to na mě.

A co pohádky?
Mně se líbily pohádky Boženy Němcové. Ale jedna z nich pro mě byla úplně strašidelná. A nepochopitelná. Jmenovalo se to O Šternberkovi. V té pohádce ho jeho věrný kůň požádal, aby mu usekl hlavu. A on to udělal. To bylo strašný.

Měla na vás v dětství nějaká kniha mimořádný vliv?
Jestli mě něco šíleně ovlivnilo – tak že jsem taky toužil něco takového někdy napsat – tak to bylo Bylo nás pět od Karla Poláčka. Když jsem maturoval, každý týden jsem seděl u rádia. A taky jsem to propagoval – psal jsem to na tabuli: dnes večer František Filipovský čte Bylo nás pět.

Tehdy vás mluvené slovo zaujalo?
František Filipovský byl pro mě ideálním interpretem mluveného slova. Ta knížka je napsaná jazykem desetiletého školáka a František Filipovský to uměl dokonale podat. Mám pocit, že tu knihu dokonce uměl zpaměti. Byl jsem si to jednou poslechnout v Městské knihovně a on to nečetl. Říkal to spatra.
Vypravěčství je speciální disciplína. Kdy jste tuto schopnost u sebe poprvé zpozoroval?
Moje vášeň něco vyprávět a způsobovat tím smích vznikla v těch nocích, kdy jsme spali mimo domov v nějakém kolektivu. Nejdřív to bylo na sokolském táboře, později na různých brigádách nebo na škole v přírodě. Vždycky jsem se těšil na večer, že se zhasne, někdo dá něco k lepšímu a já potom zazářím.

Vy jste načetl jako audioknihy i texty jiných autorů. Čím se při tom necháváte vést, inspirovat?
Asi to musí být jazyk, který mi chutná. Třeba do Aloise Jiráska – to byla první záležitost, kterou jsem načetl – jsem se do toho pustil, protože jsem chtěl tohoto vypravěče trochu rehabilitovat. On totiž psal opravdu krásným jazykem. A ty staré pověsti jsou toho největším důkazem. A tak jsem si myslel, že když ten svůj hlas, známý z Cimrmana, propůjčím tomuto klasikovi, tak ho snad děti přijmou víc.

Máte rád svůj hlas?
Abych vám řekl pravdu, jestli něco nemám, tak nemám dobrý hlas. Když jsem třeba chtěl, aby mě Láďa Smoljak přijal do ochotnického souboru, tak řekl: „Dobrý, ale musíš něco udělat s tím hlasem. Máš ho takový zastřený.“ Já nevím, co je toho příčinou. Jestli je to nějaká nedomykavost hlasivek nebo co… Závidím všem chlapům, co mají pořádnej hlas. Hlas, kterej se zařízne. Můj ne. Ono se to, pravda, trochu vylepšilo neustálým pobytem na jevišti. Tam musí člověk řvát a ty hlasivky se asi posílily. Divím se, že jsem se s tímhle hlasem stal ‚čtecem‘.

Jaké pro vás je slyšet vlastní text čtený někým jiným?
Ještě než jsem začal své věci číst sám, tak jsem byl velice pyšný, když jednu z mých prvních humoristických povídek načetl František Filipovský – tenhle můj idol. Nebo když mou rozhlasovou hru četly takové hlasy jako Bohuš Záhorský a Rudolf Deyl mladší. Seděl jsem v režii a ani jsem nedutal.

Jak se vám spolupracuje při nahrávání s režiséry či režisérkami?
Já jsem zažil několik režisérů, ale hlavně to byly režisérky. Zatím poslední mojí režisérkou je Naďa Dvorská, které já říkám Svačinářka, protože ona na to natáčení nosí hercům i svačiny. Já jsem si s nimi vždycky rozuměl. Oni i ony vědí, že nejsem vystudovaný herec a že ode mě nemůžou chtít příliš velké prožívání. A také vědí o mých hlasových možnostech – takže jsou hlavně rádi a rády, když to ze mě vyleze upřímně.

Nosíte u sebe stále ten svůj notýsek, kam si poznamenáváte nápady a situace?
Já ten svůj notýsek občas probírám a tuhle jsem tam našel hezkou vzpomínku starou asi patnáct let. Když byl můj vnuk Ondra malej, tak odjeli jeho rodiče někam do ciziny na dovolenou a nechali nám ho na chalupě na hlídání. On spal s mou manželkou Boženkou v jedné ložnici a já jinde. A Boženka mi řekla: „Pojď mu zazpívat na dobrou noc Mravenčí ukolébavku. On už je takovej zralej…“ Tak já jsem zhasnul, sedl jsem si k nim a celý jsem to procítěně odzpíval a v tom konci jsem pak ztišoval. A po špičkách jsem se odplížil a tiše jsem zavřel dveře. A druhej den mi žena říkala: „Já jsem ti nechtěla kazit radost, ale víš, co Ondra řekl, když jsi odešel? Vzdychnul a řekl: ‚Konečně ticho.‘“

Chystáte nějakou audioknižní novinku?
Všechno, co jsem napsal, jsem i načetl. Takže předpokládám, že to, co teď píšu – je to taková asi padesátistránková próza – budu muset asi načíst taky. Protože mi zavolá Naďa Dvorská, že má zase připravený ty dobrý svačinky.

Hlasujte o nejlepší audioknihu roku 2017 podle hodnocení posluchačů a získejte hodnotné ceny!